8. 2. 2007 - Hydro - Aktuality

vytisknout

JAK SE JEZDÍ LEGENDY – DRY MEADOW CREEK

JAK SE JEZDÍ LEGENDY – DRY MEADOW CREEK
Text a foto: Aleš Křivka

Ležím ve spacáku uprostřed Kalifornie, v samém srdci hor Sierra Nevady. Nad hlavou svítí hvězdy a vedle pomalu dohasíná oheň. Všude vládne absolutní ticho, jen z dáli sem doléhá hučení řeky Kern. Potřeboval bych se pořádně vyspat, ale moc mi to nejde. Hlava stále šrotuje jedno a totéž, Dry Meadow Creek, Dry Meadow Creek… Těším se na ráno.

Včera jsem dole v Kernvillu na vodáckém festivalu potkal pár dobrých kluků z hlavního města Kalifornie Sacramenta. Dali jsme řeč a odpoledne jsme si spláchli na rozjetí Brush Creek. Chvíli jsem váhal nad nabídkou chráničů na lokty, ale nakonec jsem za ně byl rád. Tady se jezdí jiným stylem a to je potřeba ctít. Byla to pěkná čtyřka s malým průtokem, tuny skluzavek a vodopádů s krásnými tůněmi. To je to, co mě sem táhlo celé roky – jižní údolí Sierra Nevady. Tisíce potoků vyfrézovaných do žulového masivu a nad hlavou pálí slunce.
Teď sedíme na svodidlech u mostu přes Kern a čekáme, až se všichni sejdeme. Cíl je jasný – Dry Meadow Creek. Po dvaceti minutách příjemného vyhřívání se na slunci přijíždí Johnnyho pick up s korbou plnou kajaků a naše parta je kompletní. Necháváme auta na parkovišti u mostu a všichni se těsnáme i s loděmi na korbu forda.


Je neděle před polednem a my si to frčíme úzkou silnicí vzhůru na sever, až na samou hranici sněhu. Okolo se míhají torza spáleného borovicového lesa, to prý nějaká láskou zklamaná víla zapíjela žal uprostřed lesů u táboráčku, a teď sto padesát kilometrů okolo nežije ani jeden strom. Z kazeťáku hraje Bob Marley a máme pohodu. Míjíme farmu Johnsondale, po několika kilometrech vjíždíme na hrbolatou lesní cestu a začíná pravé rodeo. Každý sedíme obkročmo na jedné lodi a rukou svíráme vázací popruhy. Náhon na všechny čtyři kola je tady u vodáckého auta standard. Po šílené jízdě lesem cesta končí mezi vrbovým křovím, které jako jedno z mála vydrželo požár. Martina vyráží s fotokufrem po levém břehu napřed a my se líně převlíkáme do mokrého. Musím se smát, když vidím soutok dvou potoků, na kterém nasedáme. Jeden téměř bez vody a druhý skoro suchý. Prý ideální voda. Tak takhle jsem si Dry Meadow Creek tedy nepředstavoval. Jedeme v sedmi, pět super kalifornských jezdičů, tichá Jessie z Nevady a já z Pardubic. Lodě jsou různé, od malého Popa až po klády typu Blunt, ale o lodě tady jde až v poslední řadě. Tahle technická záležitost nabízí spíš estetickou hodnotu spočívající v kráse výjimečného místa.


Dvě hodinky proplouváme mezi větvemi vrb na potoku, který je málokde širší než dva metry. Postupně se objem zvedá asi na tři až čtyři kubíky a přicházejí první skalní prahy. Jeden přenášíme, ale spíš, abychom si neodřeli klouby. Celou cestu skoro mlčíme a jen posunky se navzájem ujišťujeme o tom, že vše je OK. Když už mi to uhýbání před větvemi připadá skoro dlouhé, začíná se celý potok zařezávat hloub do kaňonu, na jehož konci všichni vylézáme na levém břehu. Z úzkého, zaříznutého a spáleného kaňonu se otevírá slastný amfiteátr a my jsme na jeho nejvyšším schodě. Naproti nám běží Martina, jsem rád, že to stihla. Jdeme si to prohlédnout ze břehu. Teprve jak člověk slézá po oblé skále níž a níž, otevírá se jeden bazén za druhým. Společně scházíme až k poslednímu „jetelnému“ stupni a všichni jásáme a tlacháme jeden přes druhého, jak super krásné je tohle místo. Dohadujeme se o jednotlivých nájezdech, ale až na pár skoků je to skoro jedno. Tady jsou linie čitelné jak ze slabikáře, tak hladké skoky nejsou nikde na světě. Dělíme se na dvě bandy. Domlouváme postup a zatímco první trojice jde do gumy, já s teleobjektivem vyrážím po pravém břehu vysoko až na samou hranu ohlazeného údolí. Sedám na skalní plošinku a připravuji focení. Sedím tři sta metrů nad řekou, s výhledem na zasněžené žulové pilíře nedalekého pohoří Needles. Trochu lituji, že tu sedím sám a nemám komu říct: „To je bomba, co, vole!”


Dole se kluci rozjíždějí k prvnímu vodopádu. Všichni jedou dost v pohodě, Greg si dává druhý vodopád pozadu a směje se na celé kolo. Skrz objektiv vidím, jak nadšeně gestikuluje, jak se mu to povedlo. Hubu od ucha k uchu, a jede další nájezd. Fotím tu krásu a vychutnávám si tohle posvátné místo pěkně z nadhledu. Všichni jsou po deseti minutách v pořádku dole. Scházím zpět k lodím, nikona vyměňuji za pádlo s pavoukem a hurá na to. Celý creek je psán jako WW V, a právem, i když to tak zpočátku nevypadá. Jakmile skočíš první skok, jsi v pasti, ze které nevede jiná cesta než přes zbylých pět vodopádů. Úsek „Seven tea cups” je vlastně začátek kilometrové zatáčky na posledním úseku před vtokem do Kern river. Jezdí se pouze prvních šest vodopádů pod kamenným přírodním mostem. Sedmý je šestnáct metrů vysoký s dopadem na skálu, někdo ho už ale taky přežil. Pod ním je několik dalších, jen z lana viditelných vodopádů. Celá ta kilometrová zatáčka má převýšení asi tři sta metrů. Přicházejí poslední instrukce, zašprajdovat, opláchnout obličej a už pomalu najíždím do líného proudu. Sjíždíme se po několika metrech u kamenného mostku, který je potřeba přenést, protože všechna voda protéká do dalšího bazénku kamenným oknem pod hladinou. Dáváme znovu na vodu, a nyní už naostro. Z vody je vidět jen první hrana a dál jen nekonečný prostor lemovaný světlou žulou. Tak tradá dolů.


První jede John, za ním George, já a Jessie. Teprve na hraně prvního stupně si uvědomuji, jak hluboko padá celý tenhle potok. Nájezd trochu z úhlu a záběr na konci skluzavky, abych nešel hluboko. Dopadám na levou stranu provzdušněné pěny a čekám na Jessie. Suprově boofuje, což jí dává dobrý pocit a hned je na ní vidět, že z ní spadlo napětí.
Druhý stupeň najíždíme „middle-right”. Trochu rozbitá hrana, ale žádné drama. Dole čeká George s Johnem, který se na nás chechtá a hýká slastí nad podařeným letem.
Před námi je nejvyšší skok, nějakých osm metrů s nájezdem do vrtule. John už čeká dole. George najíždí se špatným náklonem do rolády, která ho trestá. Naštěstí v poslední chvíli vylehává v úzké uličce pádlem o stěnu a dolů dopadá trochu divoce. Teď je řada na mě. Cesta je jasná. Voda natéká šikmo asi metr širokou skluzavkou, nabírá rychlost a balí se do rolády o levý žulový břeh. A pak už jen padá do hladkého bazénu. Najíždím to pomalu, abych měl dobrou kontrolu nad lodí. Nakláním loď pravým kolenem, proti síle rolující se vody. Ta tu v nejužším místě dostává díky tvaru skály a gravitaci úžasnou razanci. Dno lodě hladce klouže tenkou vrstvou vody nad mechem porostlou žulou. V polovině letu ruším náklon a z úzké úžlabiny vylétám po špici rovnou do bílé pěny velké tůně. Teď už jen Jessie a jsme zase komplet. Všichni ve vracáku žasneme nad dokonalou hladkostí okolních stěn. Zbývají nám ještě tři krásné stupně. Ten další najíždíme pravým středem. Výška tak akorát na slušný grab. Je krásné odpoledne, s dobrou bandou, tak proč si to nedát s přehmatem. Každý z nás si to užívá po svém a zkouší něco jiného pro pobavení kluků a Martiny na břehu. Předposlední skok je sice nízký, zato padá do těsného kotlíku s nejsilnějším válcem z celé série. Tady na blbnutí není moc prostor, ten válec trochu táhne. Najíždím to vpravo. Silný boof, dopadám naplacato, abych neztratil rychlost a kontrolu nad lodí, a zase pohoda. Jessie tam chvíli bojuje, ale nakonec se i jí daří vyškrábat se až za hranu vracející se vody. Zbývá poslední skluz, slabé čtyři metry, a je tu konec. Dál to nevede. Ze břehu na nás pokřikují kluci a pomáhají s loděmi. Zůstávám poslední na vodě. Ani se mi z ní nechce, je mi líto opustit tenhle potok jen tak, po tolika letech těšení, příprav a plánování. Ale to je život.


Nezbývá než naložit ta naše prkna na ramena a pomalu sestoupit okolo nesjízdných pasáží k ústí do řeky Kern. I házečky se při sestupu hodily.
Už jen ze sportu si několikrát dáváme posledních sto metrů, před soutokem, kde je pěkný katapult. Slunce už zalezlo za obzor, tak rychle do suchého. Tenhle den jsem si prožil jeden sen.

Text a foto: Aleš Křivka

Vyšlo v HYDRO 1/04

Autor: -hydro-

Otištěno: 8.2.2007 - Hydro

Komentáře 12.2.2007 9:44:12 | :-) 12.2.2007 11:02:02 | :-) 14.2.2007 8:58:38 | HAj...

Inzerce